Tvůrci, kteří připravovali filmová ztvárnění ságy o Harry Potterovi, měli postupem času čím dál tím větší práci s tím, co nejlépe se popasovat se vzrůstajícím grafomanským sklonem autorky předlohy a s ním související rozpínavostí světa kolem brýlatého studenta kouzel. Například u prvních dvou filmů této série měl režisér Chris Columbus relativně jednoduchou úlohu a popasoval se s necelými třemi stovkami stran předloh tak, že nebylo nutné nějak výrazně upravovat, nebo zkracovat děj. Proti tomu má David Yates, který si vzal na starost režijní zpracování posledních tří knih, daleko těžší úkol, protože v závěrečných dílech je oproti těm starším víc jak dvojnásobek stran, velké množství nových postav (jak kladných, tak záporných) a dějová linka se neuzavírá v rámci jedné knihy, ale plynule přesahuje do dalších.

Tímto faktem trošku trpěla filmová zpracování „Ohnivého poháru“ a „Prince dvojí krve“. Vyprávěno bylo „rychlíkovým“ tempem, u některých postav a dějových linií jakoby tvůrci vyloženě počítali s tím, že si divák před shlédnutím filmu přečetl také příslušnou knihu, anebo bylo něco méně důležité prostě zcela vypuštěno. U aktuální filmové novinky by se mohlo zdát, že tomu bude jinak, neboť se jedná o zfilmovanou první polovinu románu (ta druhá přijde do kin na jaře) a divák by tím pádem mohl očekávat, že zde bude víc prostoru i pro (zdánlivě) vedlejší dějové linie a postavy mimo hlavní trojici. Bohužel, v tomto ohledu je i v „Relikviích smrti č.1“ dost nedostatků – kromě krátké scény ve vlaku je zcela ignorována kouzelnická škola v Bradavicích a přitom je tam toho tolik zajímavého: Snape ředitelem, Voldemortovi služebníci členy profesorského sboru a s tím související odboj vedený Nevillem a Ginny. Také smrtijedů a jejich šéfa si pořádně užijeme pouze v úvodní scéně a v podobě Harryho obligátních myšlenkových teleportů.

Ještě víc na škodu je ignorování zemřelé postavy Albuse Brumbála. V knize je jeho životní příběh (problémy s mladší sestrou, rozepře s bratrem, vztah s čarodějem Grindenwaldem, elitářské a skoro až „voldemortovské“ názory) velmi důležitým vodítkem, které nám pomůže lépe pochopit souvislosti se samotnými relikviemi a tím i Voldemortovo (v reakci na to i Harryho) počínání. Našly by se i nějaké další věci, ale ty nijak zvlášť nevybočují z intencí „potterovských“ filmů.

Čeho si užijeme dostatek, to jsou záběry na trio hlavních hrdinů, kteří průběžně cestují po celé Anglii a během tohoto putování se zabývají malichernými problémy jakými jsou kamarádství, žárlivost, konečné řešení Voldemortovské otázky a podobné prkotiny. Této anabázi předchází nebezpečné dobrodružství na Ministerstvu kouzel, kde se Harry & spol. zmocní jednoho z (pro Voldemorta) životně důležitých „viteálů“. Sekvence nepostrádá vtip a napětí (obojí dávkované v rozumném množství) a hlavně stoprocentně vystihuje mou imaginaci, kterou jsem měl při četbě této kapitoly v knize.

Představitelé hlavních rolí za ta léta vyzráli v kvalitní herce, takže pokud neodříkávají nějaké prostoduché fráze (nejčastěji to odnáší Rupert Grint), je jejich výkon zcela uvěřitelný a bez výhrad, stejně jako u představitelů vedlejších rolí (to prakticky ani není možné, vzhledem k těm jménům). Škoda tak malého prostoru, který dostal Alan Rickman v roli profesora Snapea, který i v těch pár vteřinách, kde dominuje plátnu, navodil zcela bezkonkurenční čarodějnou sugesci jeho postavy a to ani moc nemával hůlkou.

Těžko hodnotit film, který nemá pořádný závěr – celkový dojem je roztržením děje dost narušen a bez shlédnutí druhé části můžu jít těžko nějak do hloubky. Rozhodně jsem se nenudil, dá se říct, že jsem některé části doslova hltal a při závěrečných titulcích mi bylo líto, že nenásleduje druhá část, protože bych na těch dalších 146 minut (nebo kolik to bude) zůstal v kině klidně dál. Takže spokojenost.